Ve své autobiografické novele popisuje autor martyrium v továrně na smrt, kam byl v roce 1944 ve 22 letech deportován z Terezína. Sužován steskem po krásném dětství prožitém na Moravě, po milované sestře Mindě a bratru Viktorovi čelí Pavel hororu holocaustu statečně, s empatií, ba i s určitou dávkou černého humoru, díky nezlomnému přátelství svých souputníků, kteří ho nakonec s těžkou dyzenterií doslova dotáhnou pochodem smrti živého až k samému konci války. Rozkol, který se otevírá mezi Pavlovým poetickým, hluboce morálním niterním světem a morbidní realitou let tzv. konečného řešení židovské otázky, při němž bylo zavražděno šest milionu lidí, živí jeho imaginaci a tříbí jeho ryze humanistický postoj.