Kniha ukazuje, jak se imperativ civilizovanosti a pokrokovosti, jemuž představitelky příslovečného „druhého pohlaví“ v době první republiky čelily jako tvůrkyně i jako konzumentky moderní kultury, promítal do dobových tuzemských diskuzí o modernismu, avantgardě a ženské otázce. Dokládá zároveň, jak mnohoznačná postava moderní civilizované ženy byla: jak pomáhala spoluutvářet novou ženskou identitu, avšak jak zároveň potvrzovala patriarchální a heterosexuální model společenského a kulturního uspořádání.