Milí knihomolové a milovníci literatury,

pro zpestření prázdnin jsme pro vás připravili i letos Letní knižní šifru.

Ta bude probíhat v období od 1. 7. do 31. 8. 2025. 

Do soutěže se můžete zapojit kdykoliv v jejím průběhu a odpovědi na jednotlivé šifry zasílat i zpětně.

Šifry budou zveřejněny vždy v úterý na Facebooku, Instagramu a webu Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně.

Nově budete také moci využít nápovědy ke každé šifře, která bude zveřejňována na našem webu.

Své odpovědi nám zasílejte na email sifra [at] kfbz.cz, a to nejpozději 31. 8. 2025 (včetně). V odpovědi uveďte vždy číslo šifry a název knihy. (Zapojením se do soutěže a odesláním odpovědi dáváte souhlas, aby Vaše jméno, příjmení a e-mailová adresa byla zpracována pro účely organizace Letní knižní šifry 2025 v Krajské knihovně Františka Bartoše ve Zlíně, která je správcem údajů. Údaje nebudou předány dalšímu subjektu. Osobní údaje jsou uchovávány po dobu trvání akce a budou zlikvidovány po vyhodnocení výsledků a zveřejnění výherců v rámci propagace a dokumentace činnosti knihovny. Informace o ochraně osobních údajů v KKFBZ viz kfbz.cz/ochrana-osobnich-udaju.)

Tři nejúspěšnější účastníky, tj. účastníky s nejvyšším počtem zaslaných správných odpovědí, odměníme knižními dárky, roční registrací do knihovny a originálními dárky knihovny. 

Přejeme Vám krásné léto a hodně zábavy při luštění!  

Nápovědy k šifrám:
#1
‚‚Kam to jdeš?"zeptala se Jarmilka a trhla popruhem, aby mě zastavila. ‚‚Přece nebudeme obcházet celé město."
‚‚Nechci, aby maminka věděla, že jdu k řece."
‚‚Za roh přece nevidí."
 
#2
Vzpomněla jsem si na Pelíšky. Okurky od profesora Rhona z Bubenče přece nemůžou být kyselé, a humr od našich kubánských přátel přece nemůže být nepoživatelný. Vtipný to je jen do tý doby, kdy vám dojde, že máte doma Kodeta i Donutila dohromady. Mezitím, co děda poučoval laickou část osazenstva o tom, jak fantasticky zdravé a lahodné jídlo právě konzumují, my ostatní jsme se snažili to nějak bez ztráty kytičky dobojovat.
 
#3
Možná by jí mámy mělo být líto, jejího života, co byl strohý a nudný jako čekárna u doktora, ale lítost Ema moc neuměla, vlastně nic, co by připomínalo empatii. Emoce pro ni byly jako žáby v biologii, pitvala je a poznatky o nich si zapisovala do deníku. "Už ses někdy zamilovala?" zeptala se jí máma jednou, když ji zaskočil dceřin chlad a nezájem. "Ne, to nemám v plánu," řekla jí na to Ema. 

#4
Vlak projíždí devatenáctým stoletím. Tam a zpět. Vrací se do stejných zastávek. Za oknem se střídají krátké výjevy. Obrazy jsou ucelené. Rytmicky se zpřesňují každou další jízdou. Vlak je raper.
Tři noční obrazy. Tři lidská těla za psacími stoly. Překrývají se. Co tvaruje jejich životy, co formuje jejich osudy. 

#5
Rozhlédl se kolem: pět lidí mělo hlavu svěšenou a důvěrně hladilo bříškem palce displej svého mobilu. Dalších pět se dívalo vzhůru k zářící obrazovce jako na svatý obrázek. Reklamní smyčka, co dvě minuty končila bizarním sdělením: "Těšíme se na shledanou v Krajské nemocnici Tomášeb Bati Zlín a. s."

#6
Jakmile vystoupal na vrchol kopce, zmocnila se ho nevysvětlitelná tíseň. Jako pokaždé, když sem přišel. Uvažoval, proč se vlastně na Černý zas a znovu škrábe, když ho tu pokaždé přepadne úzkost. Možná ho podvědomě zneklidňují a zároveň fascinují Johaniny povídačky?

#7
Něco hluboko ve mně se stáhlo a smrštilo, zatoužilo se před ostrým drápkem schovat. Jenže nad tím vším kralovalo mé odhodlání. Rozhodnutí přijmout všechno, co přijde. Navzdory sobě samé. Bez ohledu na to, co cítím. Nebo co chci. Z lásky k Bohu a z přesvědčení, že právě tohle On po mně žádá.