Krajská literární soutěž

Kategorie 1. - 3. třída	Kategorie 4. - 5. třída	Kategorie 6. - 7. třída	Kategorie 8. - 9. třída
1. místo 2. místo 3. místo	1. místo 2. místo \| 2. místo \| 2. místo 3. místo	1. místo 2. místo 3. místo	1. místo 2. místo 3. místo \| 3. místo

Kategorie 1. - 3. třída

1. místo - Magdaléna Vojteková (17. ZŠ Zlín, Jižní Svahy)

Šla jsem na hřiště s kamarádkou Káťou. Házely jsem si balónem, hrály se švihadlem a skákaly gumu. Káťa měla pejska, bylo to ještě štěňátko a byl to pudl. Jmenoval se Kulík podle Kulíka z Kačera Donalda. Byl tak krásný, že jsme mamince řekla, že bych chtěla taky takového pejska. Ptala jsem se tatínka i brášky, ale oni mi řekli, že v paneláku být nemůže, tam by se mu prý nelíbilo. Ale mě to moc nevadilo, protože máme želvičku Žofku. Ta je ještě malá. Je suchozemská, tak chodím i s Žofkou ven.

Jednou jsem ji nemohla najít. Byla zalezlá v docela velké trávě, ale naštěstí ji našel Kulík. Káťa mu řekla Kulíku čuchej Žofku a on mi ji našel. Trošku jsem dostala od maminky, protože se zrovna dívala z okna.

Jednoho dne jsme se domluvily, že budeme spát u Káti. Ona bydlí v rodinném domě. Ale ne vevnitř, venku ve stanu. Večer jsem si ve stanu nechaly otevřené, kdyby nám byla velká zima. Ale protože bylo léto, tak nám bylo spíš horko. Večer mě něco začalo olizovat na nohách. Říkala jsem si co to může být. Káťa s sebou přece Kulíka nebrala. Podívám se, co to teda může být. No heleďme se nádherný pejsek. Venku s ním nikdo nebyl. Byl ztracený. Vzala jsem ho k sobě a řekla mu, aby si lehl za mnou. V tu ránu mi ten pejsek vlezl pod deku. Ráno mě vzbudil tím, že mi začal olizovat ucho. Káťa ještě spala, ale já jsem ji hned vzbudila. Ona se mě zeptala co to taky je. Nevidíš pejsek vlezl v noci do stanu. Půjdu se zeptat maminky, jestli si ho můžu nechat. Maminka sice pochynovala, ale nakonec jsem si ho mohla nechat.

Byla jsem tak šťastná, ale na Žofku jsem nezapomněla. Ven chodím s oběma. Ten pejsek, kterého jsem našla, se jmenuje Baryk. A když se mi někdy Žofka ztratila, tak ji našel Baryk. Tyhle ty dny byly nejhezčími z dětství.

2. místo - Andrea Bařinková (ZŠ Valašské Klobouky)

Před rokem jsem dostala papouška Kory. Je to andulka vlnkovaná, barvu má modrobílou. Papouška jsem i s klecí umístila v kuchyni. Nechala jsem jí schválně otevřená dvířka od klece, aby mohla létat. Nejprve byla vystrašená, ale později nám sedala na hlavu, na rameno a na ruku a létala po celém pokoji. Začala okusovat pokojové květiny, ale mamince se to nelíbilo. Moc jsem se přála, aby se Korynka naučila mluvit. Zavřela jsem ji do klece a pomalu říkala: " Kory, Kory krásný ptáček." Několikrát denně jsem jí to opakovala. Korynka však mlčela jako ryba. Už jsem myslela, že se mluvit nenaučí. Jednou jsem ale jeli do Olomouce a Korynka musela zůstat sama. Moc jsem se o ni bála, že mi umře.Celou dobu jsem na ni myslela a těšila se na ni. Jakmile jsme dojeli domů, hned jsem běžela za ní. Otevřela jsem dveře a Korynka mě přivítala slovy: Kory, Kory krásný ptáček. Měla jsem velikou radost, že jsem ji naučila mluvit.

3. místo - Michaela Jamborová (ZŠ Valašské Klobouky)

Moje nejoblíbenější zvíře je pes. Jsem velmi ráda, že máme psa doma. Když jsem se narodila, měli jsme vlčáka Astu. Z vyprávění rodičů vím, že mě vozila na saních. Pamatuji si, jakou měla velkou radost, když jsme si na písku stavěli se sestrou bábovky a Asta čekala u nás, aby je mohla tlapkou rozbourat. Pak jsme si koupili štěně, také vlčáka, kterému jsme začali říkat Rita. Bylo to maličké klubíčko, které nemohlo ani vyšplhat na obrubník chodníku. Asta se starala o Ritu, jako kdyby byla její štěně. Rita se zase chovala jako neposlušné dítě. Zlobila ji, skákala po ní a kousala ji. Protože už byla Asta stará, zemřela a my jsme za ní všichni plakali, jako by to byl člen naší rodiny. Rita zůstala sama a protože se už nemohla hrát s Astou, začala dělat lumpárny s námi. To jí zůstalo dodnes. Má ráda když ji házíme míč a ona nám ho nosí zpátky. Jinky nám míč schová a čeká, jestli ho najdeme. V létě ji poléváme na zahradé vodou a Ritě se velmi líbí, když se potom blízko nás otřese a my jsme celí mokří. S tatínkem a s maminkou chodíme s Ritou na procházky, při kterých prožíváme mnoho krásných chvil.

Kategorie 4. - 5. třída

1. místo - Martin Slováček (1. ZŠ Zlín)

Řekl jsem mamince, že jí povím, čím bych chtěl být. Maminka byla celá vyjevená. A po chvíli se ptá: "Tak čím?" Já rychle odpovídám: "Chci být policista." Maminka říká: "A proč, vždyť je to nebezpečné!?" "Chci chytat zloděje." Maminka říká: "Ne je to nebezpečné. Ne, ne prostě ne!"

Já říkám: "No tak jo vyberu něco lepšího." " A co?" "Chtěl bych lítat." "Proboha ne! Můžeš spadnout." "Já budu dobrý letec." "Ne!"

"Budu tedy jezdec. To by šlo ne?" "Ne, nešlo by to, protože uděláš karambol a můžeš se zabít. Dobře by ti prospělo, kdybys byl třeba učitel." "Prosím? Učitel? To radši ne." "Proč ne? Byl bys bystrý a chytrý." Já jsem řekl: "To ne!"

"Tak co třeba záchranář? To by nebylo špatné, ale je to náročné povolání." "Proč je to náročné? Strýc Tonda je taky záchranář. A seriál Záchranáři v televizi se mi moc líbil." "Ale to byl jen seriál. Ve filmu se zdá všechno jednodušší. Doopravdy jde i o život." "Možná bych mohl zkusit pracovat v lese jako dřevorubec. Celý den bych byl na čerstvém vzduchu. Bydlel bych v maringotce a nemusel bych se často umývat." "To by ještě scházelo!" "Tobě se to nelíbí, mami?" "Mně se to nelíbí, když chceš být venku, můžeš být listonošem. Projdeš se s poštou, občas se potkáš se zvířaty, které máš tak rád."

"To už můžu rovnou pracovat jako chovatel v zoologické zahradě. Třeba u andulek a ptáků." "Představ si, že bude volné místo jen u šelem. To vlezeš do klece ke lvovi? Už tě vidím!" "Starat se o zvířata můžu i v útulku." "Pokud by ses dobře učil, mohl bys být zvěrolékařem. Pečuješ o želvu, o andulky, o psa a o králíky." "Možná by se mi tato práce líbila, ale musím se ještě moc učit."

2. místo - Martina Malaníková (ZŠ Želechovice)

S prvními jarními paprsky sluníčka a s prvními teplejšími dny se mi vrací vzpomínky na loňské léto, které bylo sice trochu uplakané, ale o to bohatší o zážitky. Svoje prázdniny prožívám spolu s rodiči a sourozenci při různých výpravách, ale především při společné dovolené. U babičky a dědy je trávím se svými bratranci a dětmi z okolí. Vyprávět bych vám ale chtěla o pár dnech, které prožívám s bratrem a sestrou každý rok u tety Marušky a strýce Oldy na chatě ve Hvozdné.

Můj strýc a teta jsou už trochu starší, vlastně jsou prastrýc a prateta. Mám je velmi ráda. Někdy si myslím, že jsou jako moji kamarádi, protože se umí bavit jako děti. Přestože s nimi prožiji o prázdninách jen několik dní, jsou plné zábavy a legrace. Tomuto však předchází hodně chvil strávených při plánování našich dobrodružství.

Protože se chata nachází těsně pod lesem, využili jsme okolí a postavili jsme si spolu s tetou ZOO. Použili jsme stará gumová zvířátka, domky jsme postavili z malých dlaždiček a zbytek jsme dotvořili z různých větviček, trav, kůry a květin. Se strýcem jsme byli zase v lese. Procházeli jsme okolo velkých mravenišť, které jsme srovnávali s mojí mladší sestrou. Byla menší. Jenom těch hub bylo málo. Naše výprava se neobešla bez příslušného vybavení - klobouky, hole a oblečení, co nejhorší.

Na chvilku skončila zábava a my se sestrou jsme pomáhaly tetě Marušce připravovat oběd, ale dělaly jsme to rády. Obědvali jsme na zastřešené terase za každého počasí. Po obědě jsme pořádali turnaj ve volejbalu. Dříve jsme se chodili koupat k rybníku, ale loni bylo příliš chladno. Večer jsme si udělali táborák a opekli špekáčky. Unaveni, ale spokojeni jsme zalehli k oblíbenému seriálu. Pak jsme televizi vypnuli a strýc nám četl Malého Bobše. Při četbě a praskání ohně v kamnech jsem usnula.

Ráno jsme vstali a měli jsme naoko povinnou rozcvičku. Po snídani jsme šli s Petrem a Terezkou hrát na louku tenis. Pak jsme ještě hráli různé společenské hry a náramně se přitom bavili.

Odpoledne ale nastává to, co nemám ráda. Začínáme uklízet a vracíme se domů za mamkou a taťkou.

Někomu by se mohlo zdát, že jsme prožili úplně obyčejný víkend. Ale není to pravda. Asi pochopíte, proč se mi tam tak líbí. Je to totiž moje oblíbené místo, na kterém jsem s mými oblíbenými lidmi.

Všechno co jsme tento víkend prožili, máme zachyceno na spoustě fotografií, které pořídil můj bratr Petr. Ty nám poslouží k tomu, abychom příští prázdniny naplánovali ještě lépe. Hlavně si přeji, aby bylo krásné slunečné počasí, abychom mohli v noci spát venku na terase, jako předloni.

2. místo - Tomáš Polášek (ZŠ Lukov)

Každou poslední sobotu v měsíci má Spolek přátel hradu Lukova pracovní brigádu na zdejším hradě. Protože jsem jedním z členů spolku, chodím tam taky. Vedoucím je můj strýc, který se pro mě vždycky staví a jdeme společně. Sraz míváme v devět hodin ráno. Někdy chodívá i můj taťka, když má čas. Na hrad vedou dvě cesty. Jedna vede za střelnicí a říká se jí stará hradní. Druhá směrem ke Králkám. Snažíme se zachránit a opravit zbytky hradu. Když se nás sejde víc, tak to jde práce od ruky. Vše se musí udělat ručně, protože tam není elektřina. Hodně se naděláme, ale užijeme si i spoustu legrace. Jednou spadne špekáček do ohně a musíš ho pracně vytahovat, protože máš hlad. Jindy si někdo zapomene otvírák na konzervy a tak tu konzervu otvírá krumpáčem.

Na poslední akci jsme pálili haluze ze stromů, které pokáceli lesní dělníci. Hrad po vyčištění jakoby vystoupil a vzrostl. Při kácení padající strom poničil plošinu, po které se vozí na vozíku materiál na opravu Svatojánky. Hned jsme měli práci navíc. V červenci a srpnu nám přijíždějí pomáhat i Brontosauři. Přijíždějí zblízka i zdaleka. Nejvíce práce dala oprava vstupní věže, ale stálo to za to. Dnes v ní můžeme posvačit i přespat. Vloni byl opraven dřevěný most, který vede přes příkop. Je z dubového dřeva, takže by měl být pevný a kvalitní. Spolek má i svůj prapor. Při slavnostních akcích vlaje na vstupní věži. Já jsem nejmladší člen spolku. I když nemám ještě tolik síly jako ti ostatní, snažím se dělat práci, na kterou stačím. Při odklízení suti nacházíme staré střepy z dobových nádob. Třeba někdy najdeme i nějaký poklad. Na hrad chodívám moc rád a vždy se těším na další spolkové setkání.

2. místo - Ševčíková Marie (ZŠ Slavičín)

3. místo - Michaela Senecká (ZŠ Pozlovice)

Dobrý člověk by měl být ten, kdo třeba pomáhá starým lidem, nechlubí se, nikomu nenadává, nedělá ze sebe chytrého, nedělá hlouposti, nekrade, nelže, kdo umí někomu poradit, když je v nesnázích, kdo umí být dobrý kamarád. Maminka je dobrý člověk, protože mě naučila chodit, mluvit, nebát se a jiné věci. Tatínek mamince pomáhal a naučil mě jezdit na kole, plavat a jezdit na kolečkových bruslích. Babička mě naučila poznávat různé květiny a řekla mi, jak se starat o zahrádku, jak sadit různé ovoce a zeleninu. Dědeček mě naučil poznávat stromy, listy, jak se o ně musí starat (o ty stromy) a také mě trochu naučil sbírat houby a řekl mi, jak se která jmenuje. Paní učitelka je také dobrý člověk, protože nás ve škole naučila psát, číst, počítat, naučila nás pěkně malovat a tvořit pěkné věci. Paní vychovatelka nás naučila cvičit tak, abychom měli zdravé tělo, abychom nebyli pořád nemocní. Moje kamarádka Katka je také dobrý člověk, protože si umí poradit skoro v každé situaci. Přátelíme se spolu od té doby, kdy jsme spolu chodily do školky. Já jsem chodila do Luhačovic do školky, ale potom jsme se přestěhovali do Pozlovic. Ve školce v Pozlovicích jsem nikoho neznala. Ráno jsem skoro vždy plakala, protože maminka odcházela a já jsem tam nikoho neznala. Ale potom, jak jsem se seznámila s Katkou, už jsem nikdy neplakala. Katka je opravdu moc dobrá kamarádka. Známe se už pět let. Opravdu si myslím, že je to dobrý člověk. V první třídě se jí některá děcka smála, že je tlustá, ale já jsem se s ní přátelila pořád. Katka možná do školy nechodí ráda tak jako já, ale mě to vůbec nevadí, že se učí trošku hůř než já, a že jí tělocvik také moc nejde. Ale já vím, že Katka je zase lepší v jiných věcech. V první třídě jsem se spřátelila i s jinými kamarádkami. Třeba s Lenkou Hasoňovou, s Klárkou Černou a s Janou Kolaříkovou. To také nejsou špatné kamarádky.

Katka bydlí docela blízko mě a já, když jsem nemocná, tak mi Katka nosí úkoly a já zase na oplátku jí. Katka je opravdu moc dobrá kamarádka.

Kategorie 6. - 7. třída

1. místo - Jana Hoferková (Gymnázium Uherské Hradiště)

Roním
Kamenné slzy
Máš jinou
Nenapadla Tě
Ani chabá
Výmluva
Změnila ses
Řekl jsi
A šel
Za ní
Lžeš!
Změnil ses Ty
Mám
Chuť
Vytesat
Do těch slz
Kříž

Přišla jsem
Ty
Ses na mě
Dlouze zadíval
Jinak
Jinak, než na tu malou
Holku
Jinak než před týdnem
Měsícem
Ale
Toužím ještě
Po Tvém pohledu?
Nejsi jen
Obal?
Proč se tak díváš?
Zdám se Ti hezká?
Kolik takových je
Tvrdíš, že mě máš rád
Kvůli duši
A mám ji vůbec?
Ty říkáš ano
Já ne
Dá se věřit lásce?

Strach a čtyři holé stěny. Nekompromisní realita. Uprostřed židle. A dívka. Smutné, ...snad trochu vyčítavé oči hledící do dálky, do prázdna. Proč tu není? Kde ksakru je? Musí se pro ni vrátit, musí! Čtyři holé stěny a úzkost. Šedý špinavý strop, špinavý oděv. A co srdce, slečno? Dá se tu žít? Bez něj, bez rodiny, bez ...... Tak už pojďte. Je konec. Plot z pletiva. A hejno černých labutí.

2. místo - Alena Burgetová (11. ZŠ, Zlín-Malenovice)

Mým snem asi ve dvou letech bylo stát se popelářem. V té době jsem viděla jen blikající auto a stupátka na uchycení při jízdě. Práce a hromady odpadků se do mého snu nehodily. Jako čtyřletá jsem se chtěla stát jeřábnicí. Mou inspirací byl jeřáb v hale, kde pracoval můj otec. Velice mě ovlivnil dědeček svým sledováním sportu. Nejprve jsem podle sportovců pojmenovávala medvídky na hraní, později jsem toužila stát na stupíncích vítězů. Asi v první třídě jsem chtěla pracovat na stavbách. Při rekonstrukci domu u tety jsem obdivovala zručnost zedníků, ale hlavně bych ráda chodila po vysoko umístěných prknech. Při návštěvě cukrářství se mi líbily pěkné a dobré zákusky. Myslela jsem si, že cukráři jí celý den zákusky a nemusí nic dělat. Ale když jsem zprvu nadšená, pomáhala při přípravě dobrot, poznala jsem o něco tvrdší realitu. Stát u trouby, hlídat, aby se něco nespálilo či nepřekynulo - ne, to pro mě nebylo. Obdivovala jsem vynálezy z románů Julesa Verna, říkala jsem si: "Vynalézt tak nějaký stroj na dobré sny!" Mou další, poměrně splnitelnou touhou, bylo cestování. Jako vášnivá čtenářka a divačka detektivek jsem uvažovala o dráze detektiva. Pak mě lákala práce archeologů. Dala jsem si za cíl objevit keltské hradiště a později i nějakou tu pyramidu. Někdy jsem zatoužila stát se manželkou milionáře nad hrobem a nedělat vůbec nic, ale možná by mě to nebavilo. A takové "štěstí" asi mít nebudu. Také jsem se chtěla stát kastelánkou na starém, od civilizace odlehlém hradu. Protože mám ráda zvířata, nabízí se možnost práce v zoologické zahradě. Také se mi teď líbí letadla, chtěla bych někdy nějaké řídit... Kdo ví?

3. místo - Lukáš Sobčák (18. ZŠ Zlín-Jižní Svahy)

"Zlato, jsem doma", zakřičel jsem při vstupu do dveří našeho domu. Kolem nohou se mi začal motat Jolly. Krásný, zrzavý setr, kterého jsem koupil malé Kateřině k narozeninám. Tento rok už jí byly čtyři. Společně s manželkou a starším synem Kamilem jsme jí připravili krásné překvapení. Ale to už bude půl roku. Teď je podzim a chladné deštivé počasí.

Zavírám dveře, aby u nás nebyla zbytečně zima. Vcházíme společně s Jollym do kuchyně, kde už to krásně voní večeří. Manželka mi věnovala letmý polibek na tvář. Do kuchyně také vběhla malá Katka a vypadala, že něco hledá. Škoda, já nebyl předmětem jejího zájmu. Byl jím Jolly, který když slyšel zvuk u dveří, okamžitě reagoval a musel přiběhnout mě přivítat. Snad jednou bude dobrým hlídačem našeho útulného příbytku. Vzala ho do svého malého naručí a odnášela zpět do pokojíčku. "Miláčku, dej Jollyho do koše. Zajdi pro Kamila", prohodila manželka, "budeme večeřet".

Já si šel mezitím položit pracovní tašku do svého pokoje, zařízeného jako má kancelář. Po chvíli už jsem se mohl pozdravit i se svým sedmiletým synem. Všichni už na mě netrpělivě čekali. Zatímco žena nakládala večeři i pro mě, nezapomněl jsem se zeptat, jaký dnes prožila rodina den.

Jeden přes druhého s plnými ústy mě začali informovat. Jak o nové kamarádce ve školce, tak o nové učitelce ve škole. Jako poslední se dostala ke slovu i má žena.

Po večeři jsem jí slíbil, že dohlédnu na to, aby měl Kamil úkoly, a projdu si s ním několik anglických slovíček, protože už druhým rokem chodí do angličtiny. Se ženou se střídáme a dohlížíme nad tím, aby se mu dostalo potřebného vzdělání. Manželka mi občas lichotí, když říkává, že je Kamil celý tatínek. Vždy mě to příjemně pohladí na duši, ale pak i vyděsí. Pokaždé si vzpomenu, jaký jsem byl "flákač" a do všeho mě div nemuseli přemlouvat. Ano, toho bych se rád u syna vyvaroval. Taky by chtěl být jednou programátorem. Už proto jsme mu zaplatili soukromé kurzy angličtíny. Vše bude mít hned jednodušší.

Děvčata se zatím živě bavila v kuchyni a nás tím samozřejmě rušila. Po povinné o půlhodince učení a zkoušení jsem se nechal přemluvit k jedné partičce na počítači. Byl to nějaký nový souboj "příšer". Ani nevím, kde se to u nás doma vzalo. Důležitější bylo, že jsem dokázal pro svého syna prohrát. Byl z toho tak nadšený, že musel okamžitě informovat zbytek rodiny. Divil jsem se, že nešel přímo k telefonu a neobvolal všechny kamarády.

Znovu jsem se vrátil do kuchyně, kde už přemlouvala manželka Katku, aby si šla .lehnout. Viděl jsem na ní, že je po celém dni v práci taky unavená. Ujal jsem se tedy malé Katky, která už vztahovala ruce po Jollyrn. Sám se k nám přidal, a to dobrovolně. Odešli jsme do pokojíčku. Slíbil jsem jim hezkou pohádku na dobrou noc.

Manželka nevěřila vlastním očím, když nenápadně nahlédla do pokoje. Rozsvícená malá lampička, ležící Jolly v objetí malé Kateřiny a já s knihou v ruce. Už po půlhodině jsem byl víc unavený, než za půl dne v práci. Katka už spala, Jolly seskočil k sobě do košíku a já se mohl podívat na Kamila. Ten už taky ležel, sice u televize, avšak nebylo mu co vyčítat.

Nechal jsem ho samotného a spěchal zkontrolovat svou milou a krásnou ženu. Protože i jí jsem přece musel dát své: "Dobrou noc".

Kategorie 8. - 9. třída

1. místo - Lenka Baďurová (ZŠ Valašské Klobouky)

Procházel tmavými ulicemi a v ruce pevně svíral futrál houslí. Občas kopl do kamínku, který mu překážel v cestě. Neustále musel myslet na tu větu.

Učitel v umělecké škole mu krátce oznámil, že už za tři týdny se bude konat předkolo přijímacích zkoušek na konzervatoř. Bylo na něm, aby se rozhodl. On, jako velký talent, měl obrovské šance, že by se dostal na školu, o které snil. V hlavě se mu ale odehrával ukrutný souboj dvou názorů. Maminka si nepřála, aby skončil jako žebrák, který by si vydělával na ulici hraním na housle. Otčím ho v tom naopak podporoval.

Z myšlenek Robina vytrhla asi padesátiletá dáma, která by ráda věděla, kudy se dostane k supermarketu. Rád jí poradil cestu, ale ona se nedala odbýt: "Ty hraješ na housličky? No, to je dnes už umění. To jsem ráda, že se ještě někdo takový najde! Můj nebožtík manžel - Pánbůh mu dej slávu věčnou - také hrál. No, spíš fidlal. Vydělával si hraním na ulici, víš? Ale moc mu to nevynášelo a ještě se nachladil. Nakonec dostal zápal plic a odešel na věčnost." Dáma se pokřižovala a zamáčkla slzu v oku. "Ale tobě přeji, abys dopadl líp a hrál hezky k obveselení třeba takových starých lidí, jako jsem já. A hodně zdraví!"

Robin chtěl říct něco na způsob: Je mi líto osudu vašeho manžela, ale než se stačil aspoň nadechnout, paní se někam vypařila. Nejspíš do supermarketu, když už věděla cestu.

Robinovi stále ležel v hlavě rozhovor s ní a v té chvíli jej napadlo, že to bylo určitě znamení shora a ta stará paní byla nějaký posel, který mu měl ukázat správnou cestu životem, i když se původně na cestu ptala ona. Vděčně pohlédl k nebi, kde se třpytilo na milióny hvězd. Právě jedna padala a hádejte, co si Robin přál? Přece to, k čemu se právě nyní pevně rozhodl a k čemu mu dopomohla i ta záhadná žena - aby se nemusel se svými houslemi rozloučit a dotáhl to někam daleko, aby jednou nehrál na ulici, ale ve velké koncertní síni pro obveselení třeba i starých lidí.

Radostně doběhl k domovním dveřím a odemknul si. Doma nebyl nikdo, přestože už bylo půl sedmé. Opřel futrál s houslemi o skříň ve vstupní hale a shodil ze sebe bundu. Poklusem vyběhl schody a vrazil do kuchyně, jestli mu nepřišel dopis. Bohužel na stole ležel pouze vzkaz od mladšího bratra: "Ohřál jsem si v mikrovlnce kousek pizzy, co byla v ledničce. S Markem jsme šli na basket. Přijdu asi v sedm. Čau Lukáš."

Robin se rozhodl trochu oslavit své konečné rozhodnutí, a tak z ledničky vytáhl nanukáč, který byl původně určen k oslavě Lukášových narozenin, a ospravedlňoval se, že sní jen jeho kousek. Se šlehačkou chutnal výborně. Pustil si televizi pod záminkou zjištění aktuálního stavu politiky, o které ovšem neví vůbec nic. Právě šla reklama, že Václav Hudeček, Robinův vzor, pořádá se svou studentkou, Ivanou Kovalčíkovou, turné benefičních koncertů po České republice.

"Ivana je z Valašských Klobouk," blesklo Robinovi hlavou, "a přece dokázala, že když se chce, jde všechno. Uměla se prosadit i tak velkém městě jako je Praha, a přitom je z Valašska.

Vtom zašramotily klíče v zámku, klika cvakla, dvéře letí, mamka vchází do bytu. "Luku, Robe, jste doma?!" Ze všeho nejvíc Robin nenáviděl, když mu maminka říkala Robe a opakovala mu, že houslistou se prostě nikdy nestane. Proto se raději neozval. Uvědomil si, že až se máma dozví, jaký životní cíl si vytyčil, nejspíš ji raní mrtvice.

Pustil si počítač a předstíral surfování na internetu. Klika cvakla i u jeho dveří a v nich se objevila mamčina hlava: "Ahoj, Robku, Luk ani taťka nejsou ještě doma?" Robin odsekl: "Ahoj a neříkej mi Robku, není mi devět. Lukáš šel s Markem na basket. Už by se měl vrátit." Mamce však odpověď nestačila: "A taťka je kde?" "On není můj taťka, tak mu tak neříkej, jo? Patrně sis ale nevšimla, že se doma neobjevil už včera. Jel totiž na služební cestu do Opavy." Očividně zaskočená matka se odsunula do kuchyně, kde stejně jako Robin narazila na Lukášův vzkaz.

Robin neměl ani u počítače strpení, protože ho nervovala představa, jak mamka stráví tu novinu. Rozhodl se, že to nechá až na zítřek, to už bude doma otčím a může se ho zastat.

Zkusil si představit, co by v jeho situaci udělal dědeček z Valach, pokud by ještě žil. Určitě by šel za hlasem svého srdce, za svým cílem. "Jednou budu hrát s Hudečkem taky a tobě, Ivano, tobě ukážu, jak se hraje na housle!!" sliboval si Robin.

Před spánkem si ještě na počítači napsal do svého souboru závazek, který si právě dal a spokojeně sebou plácnul do peřin. Přivřel oči, mlha přede mnou, mlha za mnou...

Vystoupil na pódium. Ve fraku a motýlku mu to hrozně slušelo. Housle tisknul k boku, co kdyby náhodou utekly? Ještě by musel začít zpívat místo hraní. Decentně se uklonil a obecenstvo se roztleskalo. V první řadě seděla jeho krásná manželka a vedle ní jejich synek - malý Robinek. O několik sedadel napravo seděl Lukáš se svou přítelkyní. Po jeho druhém boku mamka, které to dnes večer ohromně slušelo, a Roman, kterému se Robin už naučil říkat tati. Ve druhé řadě poznal tu osudnou dámu, která mu pomohla s rozhodováním. Poslal k ní letmý úsměv a ona mu ukázala zdvižený palec. Opravdu byl jednička! Robin ještě přezkoušel napjaté struny, položil housle pod bradu a jemně začal hrát. Smyčcem se zlehka dotýkal strun, jako by je hladil. Hrál právě skladbu od Wagnera, která v jeho podání vyzněla úplně skvěle. Celý večer se náramně vydařil a Robin hrál svůj koncert nádherně.

Po ukončení koncertu za Robinem chodili lidé se svými gratulacemi a nosili mu květiny. Teď byl šťastný. K jeho úplné slávě by stačilo jen málo. Aby se zítra po celé republice rozlétlo, že se na scéně klasické hudby objevil nový talent, nový a skvělý Václav Hudeček - ON. Seděl zamyšleně v šatně a odpočíval. Vyčkával příchodu své manželky a těšil se na její názor.

Otevřela dveře a s ní vešel do šatny příšerný hluk. Hrozný rámus se Robinovi dostával až pod kůži. Snažil se zakrýt si dlaněmi uši, aby nic neslyšel. Ozval se manželčin hlas: "Robine, Robine, slyšíš mě?" Pomalu otevřel oči, ale zvuk přicházel pořád. Ve dveřích stála maminka: "Robine, Robe, vstávej, už je hotová snídaně. Vstávej!" Rychle procitl. Uvědomil si ten zvuk. Byl to budík.

"Takže to byl jen sen? Nebyla žádná žena na ulici, žádný koncert, žádný syn, ani šatna? A ta manželka, to mě budila mamka? Ale ne! Tak skvělý sen! Budík jeden zatracený!" V pyžamu vletěl rozezleně do kuchyně a usedl na svou židli. Hodil do sebe rohlík s máslem a medem. Hrnek s čajem si vzal s sebou do pokojíku a hodlal své trápení ze sebe dostat pryč na internetu. Nejprve otevřel svůj soubor, kam si píše tajný deník. Našel tam ku svému podivu vzkaz:

Dnes jsem zažil na vlastní kůži řízení vyšší mocí. Můj anděl strážný dostal asi za svých patnáct let konečně rozum a teď mi ukázal správnou cestu. Jsem už na sto procent rozhodnutý, že tu konzervatoř aspoň zkusím. A jednou budu slavný jako Hudeček! Anebo aspoň jak ta Kovalčíková z Klobouk. Budu dřít a výsledky tomu budou odpovídat!!!

"No ne! To snad není pravda. Fakt na tom asi něco bude! Ty brďo. Já se asi pominu. Chachacha. To je skvělé. Takže jsem tu ženskou fakt potkal!" Robin se opravdu upřímně radoval. Měl totiž důkaz, že se nezbláznil. Jakmile dočetl tento vzkaz, upadl do záchvatu smíchu a radosti, který mu vydržel dobrých šest minut.

Při obědě se celá rodina sešla u stolu a přestože byla sobota, Robin cítil potřebu mluvit o škole: "Hodně jsem přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že konzervatoř je škola, za kterou má opravdu cenu se rvát a já se rvát budu. Chci to zkusit a chci to někam dotáhnout. Nemá cenu mě přemlouvat a tvrdit, že na průmyslovce by mi bylo líp. Nebylo, já to vím, protože bych tam nebyl dobrovolně a rád."

Ukončil svůj proslov, který pilně trénoval asi půl hodiny a byl se svým slohovým výsledkem spokojen. Byl rád, že se mu neroztřásl hlas. Lukáš se svíjel v záchvatu smíchu. Nedokázal pochopit, že jeho brácha se najednou chová jako dospělák. Roman spokojeně trávil oběd před citovým výlevem svého nevlastního syna a trávil spokojeně i po něm. Celou dobu v hraní Robina podporoval, a tak byl rád, že si dobře vybral. Máma dojatě utřela slzu, co skanula po líci, a prohlásila, že je to tak nejlíp. Robin byl šťastný. Dokonce pomohl s mytím nádobí, což u něj nebývalo zvvykem. Mohl donést učiteli do hudebky super zprávu.

Odpoledne spokojeně vyrazil za kamarády hrát floorbal. Cestou k hale míjel vývěsku u kostela. Jen ze zvědavosti se mrkl na parte. Velmi jej vyděsil nápis na bílém papíře:

Dne 17. 2. 2000 zemřela ve věku 54 let paní Alžběta Šťastná. S drahou zemřelou se rozloučíme ... dál už nečetl. Na fotce přiložené k oznámení poznal onu dámu, která nevěděla, kde je supermarket. Tu, která mu dnes udělala takovou radost, tu, která dnes zemřela. Pohlédl opět k nebi. "Můj anděl strážný vykonal svou práci a pak se zase vytratil. Děkuji! Byla ale opravdu ta Alžběta Šťastná šťastná?

Teď už určitě je. Vždyť je v nebi se svým manželem. Byla chvíli mým strážným andělem. Všichni máme anděly strážné, i houslisté," pomyslel si Robin a utíkal k tělocvičně.

2. místo - Martin Macháček (9. ZŠ Zlín)

... Toto napsal blázen, zavřen v sanatoriu pro nevyléčitelné případy duševních chorob...
Jeho počin, který nyní čtete, se možná zapíše do duší všech.
... V jeho beznadějné situaci je jeho přítel pouze pero a papír...

Jak se bleští
jemně červená
tmavých odstínů,
nebo snad, má rez.
Jak žiletka líbá prst,
krev srčí proudy, má hlas
a v plazmě jen třpytí se jas.
Rána vedena je tepnou i žílu
líže zas, bože proč má
takový jas?

Jednoho chladného rána si oddechl ten, co si rozkastoval hloupé a ty chytré tipy lidí, protože moc, kterou si nahonil během posledních pár měsíců, nezná mezí.

Bydlí ve velkém paláci s tisíci orchidejemi a s tisící bonsajemi. Má stůl z ebenu, židle z krokodýla a okna z čirého křišťálu. Možná si myslí, že je bůh, možná si to nemyslí.Jeho oblíbené způsoby přesvědčování se rovnají drastické razii.

Postup vypadá následovně, nějakého "ubohého" jedince zavlečou do "tábora učení", kde ho zkouší ze všech jak vědeckých, tak i humánních předmětů.

Pokud dotyčný něco neví, dostane ránu 50 volty. Pokud neví soustavně, je odvezen do "sanatoria" , kde se o něho "dobře postarají"...

Mladý spisovatel ovlivěný všemi city, psal sladké a nudné romantické knihy.

Ale mezi námi si toho mládí moc neužil. Měl představu a ještě k tomu utkvělou o vládní moci státu, která se mu nesplnila. Typická filosofie všehomilování a všechmilování.

A nynější vládní představitel toto nesplňoval. A tak se stalo, že jako první sankce proti této postavičce spisovatele zněla: "Nevydat ani jednu knihu s láskyplnou tématikou!" Zhrzený romantik si sedl na chodník před správní budovu a rozčílil se. Že on nebude poslouchat slova nějakého šílence, co si myslí, že je pán tvorstva! Také prohlásil, že do novin bude psát to, co on uzná za vhodné. Po tomto výroku se ihned octl za stolem, před kterým zasedá komise disciplinární a komise pro cenzuru. Všichni pánové se divili, co ten mladík dělá v síni za takovou chvíli? Spisovatel na nic nečekal a vysmekl se strážím a utíkal, jelikož je mladý, ztratil se hned. Vyděšení komisaři okamžitě informovali vládce o situaci. Ten, když to slyšel, zrudl, zkoprněl a tiše klel francouzské nadávky. : Okamžitě vyhlásil pátrání. Jenomže milovník se octl daleko za městem, na polích. To určitě netušil, že polní jednotky mají velkou mobilitu. Když překonával bahenní jezírka, našla si ho 9. polní divize. Sic měl síly na dranc, utíkal jak nejvíc mohl. Ovšem tank je tank, spisovatel byl obklíčen, doslovně! Kolem něho spočinula spousta tankových hlavní. Z tanků vyskočilo něco přes patnáct vojáčků. Pot, který stékal spisovateli po čele, ťukal mu na nos a čím více bylo ťukání intenzivnější, byl spisovatel nervóznější. Rozhodovaly minuty. Avšak jedna strana pole byla volná. V mžiku byl pryč. Měl pocit, že pravda je v poli. Pravda byla ve zbraních. Když spisovatel přebíhal pole, kulky srčely všude kolem.

Ale jedna dávka ho zasáhla. Letěl vzduchem, dopadl doprostřed pole. Přitom rozrazil několik klasů. Jak spadl, definitivně vypadal jako anděl...

Hleďme
ji
potvoru.
Má se k světu. I ona ví i sní o svém
majestátu, o svém vykoupení. Kdo v
ní najde zalíbení? Já? Možná ty?
Možná on?
Ne! Ona!!!

V majestátu všech vlastností seděl rozum s myslí u partie šachu.Měli hrát dlouhé hodiny, ale hru přerušil gong. Vlastnosti se sbíhaly, měli v ústech plno nevyřčených slov.

To hlavní vlastnost si je zavolala. Láska si stěžovala, že rozum ji napadl. Rozum však odporoval, že chtěl lásce vysvětlit ten fakt , že rozum je důležitější než city.

Smrt, která to vše pozorovala, se mohla potrhat smíchy.Po této frašce se pustila láska do ostrého sporu s vášní o tom, že rozum je "pěkný". "Jděte na to rozumně". Prohlásil rozum s chladnou tváří a nenápadně pokukoval po smrti v sametových šatech. Vášeň si toho všimla a nápadně pokukovala po rozumu. Všeobecně se vědělo, že rozum a smrt mají více než pracovní vztah. Láska také k rozumu měla něco víc. Rozum, ji ale ignoroval. Jednou, kdy pomsta měla slovo, proběhla sálem otřesná zpráva. Láska prý polila rozum nektarem a dala mu po tváři jedovatý polibek. To smrt, ale vina byla stejně na lásce. Rozum jí dal najevo, že si z něho láska dělat žerty nebude.

Láska vyvolala hádku a zeptala se rozumu, zdalipak se přidá k lásce nebo ke smrti? Rozum chvíli rozumoval až přistoupil ke smrti. Láska poprvé a naposled pocítila slzy. Ty dvě černé postavy se smály, až odešli. Po této události se vkradla do místnosti zhouba, která si lásku vzala a jemně ji zprostila života...

Rozum o ničem netušil, se smrtí si dobře rozuměl.Až jednou se chtěl sejít se svou odpůrkyní.

Když přišel do tamější místnosti, zhrozil se. Hned věděl, že to smrt. Vzal tedy břitvu, jemně ji položil na ruku a řekl: "Když mně smrti chceš, tak si mě vem." Potáhl břitvou a...

Jen
si střel
a šíp do plic
vraž, o můj konec
se vroucně snaž a bez-
ohledně rozhlas, že konec
básně si na mně vynutíš.

Žil, byl svět, ve kterém neznali zlo. Však všemocné zlo bez prostoru bylo ochuzeno i o tu nejmenší zlost, hádku. A tak vyslalo smrtící milence a kdykoliv se tato dvojice políbila, způsobila smrt, zkázu, pustinu...

Jednoho vlahého rána starosta města Picture city seděl na ba1kóně své rezidence a kouřil dýmku s tabákem z nedaleké plantáže. Vždy četl noviny ze sousedních měst, aby zjistil situaci u konkurence. Až jednou nedostal noviny. Udivil se, poněvadž novin ubývalo soustavně.

Zkoušel obtelefonvat všechna okolní města, nikdo to nezvedal a dokonce jednou ohlásila operátorka, že číslo nemá platnou existenci. Starosta stále nechápal, až se podíval na mapu, tak si uvědomil, že postupně odpadala města směrem k Picture city. A jeho město je teď na pomyslném seznamu. Zavolal policisty svého města a radil se s nimi. Když začalo pátrání, dvě nenápadné postavy oděny v černé kabáty, se procházely po ulicích. Kronikář zatím shledal v kronice města krvavě potlačenou vzpouru, o které nevěděl ani sám bývalý starosta.

Na stěnách se objevily zvláštní nápisy. Mezi obyvateli se objevila nevraživost a někteří dostali strach. Poté starosta, nemaje naděje na uklidnění lidí, omdlíval pod vlivem silného vína.

Pak to přišlo, na ulicích sběh, shon, křik a nevkusný vřískot. Na ulici stála dvojice a držela se za ruce. V jejich polibku jim nic nebránilo. Po mírných otřesech země prskla silnice všemi směry, otevřel se vulkán, po ulicích tekla láva, no pravé peklo...

Po katastrofě všude vanul prašný vánek. Starosta se probral a sjednotil město, opravil ho a začal intenzivně pátrat po té tajemné dvojici, ale už nikdy ji nenašel...

Když plyne sen, udělá to jak den,
jednou přijde, jednou odejde,
má smysl života jako ten blázen na pláži...

Jednou jeden režim kontroloval to, čemu dnes říkáme... normální život...

Byl to trochu posedlý diktátor, posedlý realismem. Kohokoliv koho přistihla jeho tajná policie, při vášnějším podávání svých citů byl odvlečen nebo zneškodněn na místě. To se stalo mladému muži, který nedbal předpisů a zapletl se s policií .Jeho přítelkyni odvezli na druhou polokouli.

Sám se stal obětí nejroztodivnějších sankcí. Snažil se uniknout, ale marně, kamkoliv vstoupil viděl pouze červené uniformy policie. Zatím se stupňovala razie, proti citům. Vládce měl tolik peněz, že uplácel sportovce, poslance, velvyslance cizích zemí.A tak se stalo, že se hrdina znovu zamiloval. Po svém opětovném zatčení zjistil, že jeho láska je státem placená agentka. Diktátor mu doslova řekl: Milý brachu, v dnešní době je realita a realita jsou peníze." Diktátor láskyplně zavelel: "Odveďte ho!" Dali ho do blázince. Celé dny jenom sedí opřený polštářové vypolstrované stěny...

Po převratu se zmocnilo státu OSN a odsoudilo 123 lidí za zločiny proti lidskosti...

... Myslím, že si po přečtení tohoto velmi zajímavého dílka,
si uvědomíme vlastní temnou stránku své duše...

3. místo - Lysáková Kristýna (ZŠ Valašské Klobouky)

Zase mi tečou, ty hořké slané kapky,
co odplaví smutek z mé nešťastné lásky.

Brečím kvůli tvé duši, které za pohled nestojím,
kvůli tvým citům, kterých se tak bojím.

Kvůli dolíčkům v tvé tváři, které ti tak sluší,
kvůli strachu, že o mé lásce třeba ještě tušíš.

Kvůli tvým rtům, které mám chuť líbat,
kvůli tvým očím, do kterých se chci už navždy dívat.

Kvůli tvé postavě, kterou chci objímat,
kvůli tvým ramenům, o které se chci opírat.

Kvůli tvým vlasům, které pohladit bych chtěla,
kvůli tvému objetí, ze kterého jsem se kdysi chvěla.

Někdy se ptám, co je duše,
něco uvnitř, co mě nutí snít a brečet do zblbnutí.
Je to kousek v každém z nás,
kousek, co má silný hlas.
Je to peklo, je to nebe,
je to láska, která zebe.
Je to temno bez úlkrytu,
neunikneš tomu svitu.
Možná je to kousek tebe, co teď ve mně zbyl,
možná je to černé nebe, ve kterém ses skryl.
Je to žár, co v tobě je,
je to hloupá naděje.

Cítím se jako bojovník po prohrané válce,
jako snílek, kterému se sen ztrácí v dálce.

Cítím se jako student, co nezvládl přijímací test,
jako bych něco provedla, teď za to nesu trest.

Cítím se jako trosečník na neznámém ostrově,
jako opuštěné dítě v dětském domově.

Prostě mám pocit, že se mi někam ztrácíš
a strašně mě bolí, že mou lásku neoplácíš.

Kůra mé lásky
je jemnější než tvá pleť.
Objímám větve -
nechybíš mi.
Vlasy mi češe vítr
stejně jako ty.
Zdobím se bukvicemi
jako těmi nejdražšími drahokamy
a dívám se na hladinu studánky
jako do diamantového zrcadla.
Líbám slunce
a polibky se mi vracejí stejně žhavé
jako ze tvých rtů.
Jsi tu?
Co na tom vlastně záleží?
Už tě nemiluji!

3. místo - Pavel Nýdrle (9. ZŠ Zlín)

Krutá upřímnost, náladovost, nepřemožitelná hrdost a unáhlené rozhodnutí, jež jsou ve většině případů těmi nesprávnými, také samolibost, jdoucí ruku v ruce s egoismem, akcent drzého fracka, který si o sobě myslí, že je někdo - tomu se říká mládí. Doba, kdy tělo již dávno vyspělo, ale mysl stále tápe v temnotách, hledajíce místo, kam se ve světě zařadit.

Se všemi těmito vlastnostmi mládí jsem postupně ničil jedno přátelství za druhým, avšak mé imaginární postavení někde ve společnosti mi neumožňovalo vrátit se, říct: "Přijmi mou omluvu, mýlil jsem se, nechci, abych takhle odešel já nebo ty se smrtícím pohledem v očích!"

A proto nyní čekám na nádraží, na vlak zapomnění, ve který vkládám své poslední naděje, že mě zaveze pryč. Daleko od strachu, stresu, věčně nezdolné melancholie. Vše zůstává na tom nádraží a já, já jedu do ztracena, na pár dnů, na vždy, konečně osvobozen!

Stojím na skalním převisu, uprostřed lesů. Pode mnou bezedná propast nicoty. Stačí jen krůček, aby mě pohlti1a. Ach, jak je to snadné, uvěřit. Ale já nejsem takový, proto jdu dál do útesů a pokračuji, ať už je to kamkoliv.

Přede mnou trosky prastarého hradu s dominantními věžemi, jež zažily pomíjivost dějin, času i lidského bytí.

Noc přišla rychle, nečekaně, slunce šlo spát za vrcholky majestátných hor, aby ráno mohlo, opět vystoupat jako znovuzrozené, zatimco já jsem stoupal do výše po nekonečných schodech k poslední zachovalé místnosti v troskách hradu.

Zrcadlová místnost plná záře a omamné vůně svícnů. Usedám na dřevěnou podlahu a tiše pozoruji drobná smítka prachu, jež se daly do svých tanečních kreací mým náhlým příchodem. Snažim se nemyslet na věci, co jsem nechal za svými zády tam někde v civilizaci, protože chci mít klid. Pozoruji jako bez duše svůj pohled, odIážející se v zrcadlech kolem mě, sleduji ty těkající, smutné oči, které by měly patřit mně, avšak já v nich sebe nikde nenacházím. Z těchto očí vyprchala všechna radost, život.

"Ale ano, jsi to ty. Přece jsi nemyslel, že před sebou samým můžeš utéci," řekl dětský hlas, znějící poněkud vyčítavě.

"Kde jsem? S tebou daleko od tebe, v každé vteřině křehká a rozechvělá směs bytí i nicoty."

Otočil jsem se. Stál za mnou a upřímně se na mě díval, jako by četl v mých myšlenkách, on, malý chlapec.

"Když si byl dítětem, nebyli jsme dva, ale jeden. Pak však s postupujícími léty jsi zapomněl, opustil mě a nechal za svazujícími mřížemi daleko od tebe," řekl chlapec.

Matně jsem si vzpomínal na malého chlapce, jež jsem vídal v dětství, který se mnou mluvil, radil mi, byl mi nepostradatelným přítelem.

Chlapec se na mě zkoumavě podíval. "Nic nechápeš, až moc jsi dospěl," a na chvili se odmlčel. "Jsem tvůj život a chci jít opět s tebou, jako dřív."

On byl má skutečná duše, kterou jsem nahradil jen tmavou prázdnotou ve svém srdci, jež ze mě udělala dospělého.

Chlapec se pousmál. "Vše se dá napravit. I nejhorší problémy mají svá východiska."

"Někde hluboko stále věříš ve skřítky, draky, v jejich nepřebernou kouzelnou moc. Jsi dospělý, leč chceš být stále dítětem jen proto, aby nezanikla fantazie ve světě a s ní i tvá vlastní. Ale zapomínáš, že není důležité toliko dětství, ani vzpomínky na něj, ale dětství v nás. To si nenech vzít, protože pak se nemáš čeho bát."

"Asi máš pravdu", řekl jsem, "vládne nám nemilosrdný řád, ve kterém my snílci a naše představy dávno ztratily své místo. Lhostejnost světa pohltila jedinečnost."

"A co je pravda? To, čemu věříš ty, čemu věří pár lidí, kterým to někdo řekl? Nebo je pravda to, jak se to vskutku stalo?!"

"Není přece tak těžké najít odpověď. Všichni lidé vidí jeden děj vždy z toho svého pohledu, subjektivně, a proto musíš hledat pravdu jen v sobě samém a dlouho vše studovat, než-li rozhodneš o rozsudku. Ber v úvahu, že vždy můžeš být chybný."

On však smutně svraštil obočí. "Tak jednoduché to bohužel není. Dobro si vymysleli lidé, kteří chtěli ostatní strašit božími soudy. A zlo? Jsme to opět jen my, lidé."

"Prosím? Čekáš na mé svolení, pak tedy svoluji. Dělej, co uznáš za vhodné, ale znal jsem tě jiného. Tvá duševní síla z tebe vyprchala tak rychle, jako jsi přešel na řešení problémů jednoduchými větami. Udělej jen pár kroků do tmy, k zrcadlům a podívej se do nich," požádal mě chlapec.

V prvním zrcadle byla Hrdost, jak bojuje o svou čest. Ve druhém Láska, její něžnost i krutost. Netuším jakým způsobem jsem je poznal. Byly to rozdílné postavy, ale měly něco společného. V dalším ze zrcadel vidím Přátelství, Zakřiknutost, Nenávist, Smrt i Chaos...

Odcházel a pomalu mizel v nočních tmách, jen jeho hlas zněl ještě v ozvěně:

Venku mezi tím přišel nový den, s nímž i má duše získala novou naději.

Hledání 2001

vítězné práce zlínského okresního kola krajské literární soutěže