Cimbálové muziky na Moravě
patří k fenoménu, který většina lidí považuje za něco tradičního, starého, spojeného s předky, lidovou kulturou a folklorem. Vedle oblasti zábavy plní cimbálové muziky i folklorní soubory často reprezentativní úlohu, jako něco typického jsou prezentovány zahraničním turistům i oficiálním návštěvám, reprezentují obce, regiony i republiku při nejrůznějších příležitostech doma i v zahraničí.
Avšak mnohé z toho, co považujeme za tradiční a starobylé, má velmi mladé kořeny. Pokud nahlédneme do pramenů, zjistíme, že po celá staletí byl hlavním a většinou i jediným venkovským muzikantem gajdoš, ke kterému se později přidával houslista. v obsazení dvoje housle a gajdy, známém od 18. století na Slovácku, doplňovaly druhé housle – kontry – harmonickou stránku a zdůrazňovaly rytmus. Jinde byly gajdy postupně nahrazeny malým cimbálem, který umožňoval rozvoj bohatšího harmonického cítění. Gajdošská muzika se udržela na východní Moravě až do konce 19. století. v tradičním prostředí hrávaly také smyčcové hudecké kapely, zpravidla ve složení prim a kontry, nebo prim, kontry (1 – 2), malá basa. Již v 18. století doplnil v některých oblastech hudeckou sestavu malý cimbál a ve stejné době také klarinet. Lidová hudba byla v minulosti pěstována především samouky, lidovými hudebníky, kteří neznali noty a své umění získávali poslechem starších muzikantů a postupným zapojováním se do hry. Od poloviny 19. století roste hudební vzdělání i technická úroveň hráčů ve spojitosti se službou u vojenských dechovek. Navrátilci z vojny měli před venkovskými muzikanty výhodu nejen hodnotnějšího hudebního vzdělání, ale také přinášeli nové nástroje a módní repertoár. Zvukově silnější dechové hudby v řadě oblastí (hlavně na Slovácku) zcela vytlačily tradiční hudecké muziky, které v chudších horských oblastech existovaly až do 1. světové války. Vedle dechovky působily od poloviny 19. století na venkově i v malých městech kapely smíšené. Tzv. štrajch hrával v obsazení smyčců (housle, basa, někdy viola a violoncello) a dřevěných dechových nástrojů (flétna, klarinet), později přibyly i nástroje žesťové (trubka, lesní roh, pozoun) a buben. Muzikanti většinou uměli hrát jak na nástroje smyčcové, tak dechové. Hlučnější dechové obsazení se na tanečních zábavách měnilo za štrajchové zpravidla po půlnoci, kdy byly na repertoáru tradiční lidové tance.
Cimbálovým muzikám, tak jak je známe dnes, předcházela tradiční seskupení s malým přenosným cimbálem, která hrávala ještě před 1. světovou válkou na Valašsku, avšak cimbál byl postupně vytlačen harmonikou, hlavně pro její snadnou přenosnost. Tradiční cimbalisté hrávali do prvního desetiletí 20. století na Valašsku a luhačovickém Zálesí, ojediněle jsou zachyceni ještě ve 30. letech 20. století na Kyjovsku a Ždánicku. Např. na Horňácku se však malý cimbál nikdy neujal. Velký pedálový cimbál vyráběný v Maďarsku pronikl přes Slovensko na Moravu ve větší míře až po roce 1930 a vzhledem k jeho vysoké ceně bylo cimbalistů zpočátku jen málo. K rozvoji velkých cimbálových muzik došlo až ve 40. a 50. letech 20. století. Přestože jsou dnes širokou veřejností považovány za tradiční, jejich vznik a vývoj je na Moravě spjat s organizovaným folklorním hnutím, tedy s projevy folklorismu – se vznikem slováckých a valašských krúžků, folklorních souborů a samostatných amatérských i profesionálních cimbálových muzik. v rámci tohoto hnutí vznikala na základě rekonstrukcí, studia pramenů, sběratelských cest do terénu a někdy také pouhých romantických představ v jednotlivých obcích či oblastech nová tradice, určovaná vůdčími osobnostmi, které ovlivnily nejen své současníky, ale celé generace svých následovníků. Také dnes se v oblasti folklorismu setkáváme s vynikajícími jedinci, kteří udávají směr, jsou považováni za vzory hodné následování, jejich způsob hry či práce s folklorním materiálem jsou napodobovány, či slouží jako inspirace. Mnohé muziky se vydávají také vlastní cestou, některé se vracejí k tzv. autentickému projevu či ke starším lidovým formám hudebních nástrojů, jiné se snaží o zpřístupnění lidových písní početnějšímu publiku propojením folkloru s dalšími hudebními žánry (folk, rock, jazz).
Rozdíly mezi jednotlivými muzikami lze najít v několika rovinách. První je samozřejmě regionální – ke kterému národopisnému regionu se ta která cimbálová muzika hlásí, které lidové písně tvoří jádro jejího repertoáru a také jaké kroje si muzikanti oblékají. Vývoj zasáhl samozřejmě i do této oblasti – některé kapely zakotvení v tradici opouštějí a odkládají proto i kroj, snaží se o přiblížení lidových písní co nejširšímu spektru posluchačů, oblékají je proto do „moderního hávu“, anebo se k folkloru obracejí pouze jako k inspiraci. Některé kapely dokonce tradiční lidovou hudbu zcela opouštějí a svůj repertoár stavějí na skladbách nejrůznějších hudebních žánrů – od kavárenských melodií maďarských Romů až po Beatles, Elvise Presleyho či písně současných interpretů populární hudby.
Druhý rozdíl mezi cimbálovými muzikami najdeme ve věkovém složení, které je velmi různorodé – muzikanti přicházejí a odcházejí, kapely se průběžně rozpadají a jejich členové zakládají muziky nové, původní starší obsazení jsou omlazována, a tak spolu nakonec hrají příslušníci i několika generací. To také často souvisí s délkou působení tělesa – na straně jedné některé muziky existují nepřetržitě více než polovinu století, na straně druhé tu máme mladé, mnohdy ještě dětské kapely, které jsou buď přímo produktem základních uměleckých škol nebo alespoň jejích absolventů. (Mladé muziky fungující při školách jsme do této publikace záměrně zahrnuli pouze ve formě seznamu. Jde většinou o repertoárově nevyhraněné kolektivy, někdy nazvané pouze jako „Cimbálová muzika té a té školy“, jejich složení se často mění a fungování je značně nestabilní.) Velmi zajímavým fenoménem jsou rodinné kapely, které vlastně pokračují ve starobylé tradici domácího muzicírování a přirozeného předávání tradic z generace na generaci.
Hudební vzdělání je jedním z nejdůležitějších aspektů vývoje cimbálových muzik na Moravě – nejde jen o neustále se zvyšující technickou úroveň jednotlivých muzikantů (běžně se na půdě folklorního hnutí setkáváme také s absolventy konzervatoří či vysokých hudebních škol), ale zejména o klasické hudební vzdělání, které ovlivňuje jejich hudební slyšení, způsob improvizace, zdobení melodie, harmonizaci a především samotnou autorskou práci s folklorním materiálem. Muzikantů samouků, kteří působili ve folklorním hnutí zejména v 50. a 60. letech 20. století, je stále méně a znalost not je dnes samozřejmostí. Zvuk soudobých cimbálových muzik odlišuje od jejich předchůdců také kvalita hudebních nástrojů, která jde ruku v ruce s růstem hudebního vzdělání.
Základní umělecké školy zasáhly do spektra cimbálových muzik ještě v jednom důležitém hledisku – významným způsobem ovlivnily složení těles, ve kterých se stále více uplatňují dívky. Na Valašsku, které je v tomto ohledu méně konzervativní, proběhla „hudební emancipace“ výrazně rychleji, Slovácko stále ještě preferuje mužský hudební element. i když i zde se najdou výjimky. Chcete-li si poslechnout čistě ženskou slováckou cimbálovou muziku, pak musíte do Hluku, kde působí CM Ženičky. Nejde však pouze o sílu tradice, jak by se na první pohled zdálo. Příčina je totiž prostá – v hudebních školách dnes převládají dívky a v některých nástrojových třídách o chlapce ani nezavadíte. K čestným výjimkám patří např. ZUŠ v Uherském Hradišti, jejíž učitel Pavel Štulír v pravidelných intervalech vysílá do folklorního světa vynikající čistě chlapecké cimbálové muziky (většinou vítěze celostátních kol soutěží ZUŠ). Zdá se však, že ani tato bašta neúprosnému tlaku vývoje už dlouho neodolá.
Pokud jde o nástrojové obsazení, pak jsou rozdíly mezi jednotlivými muzikami patrné na první pohled. Různé jsou nejen počty muzikantů: od pětičlenné základní obsady (prim, terc/klarinet, cimbál, kontr, basa) až po dvanácti, třinácti a vícečlenné kolektivy, které znásobují (většinou zdvojují) jednotlivé nástrojové party. Vedle tzv. tradičního obsazení cimbálové muziky (housle – prim a terc, klarinet, cimbál, houslové či violové kontry, basa) se v jednotlivých kapelách můžeme setkat i s violoncellem, zobcovou nebo příčnou flétnou, gajdami, grumlemi, navíc některé muziky obohacují svůj instrumentář o lidové formy hudebních nástrojů (ochlebky – dlabané housle, malý cimbál, různé druhy lidových píšťal, moldánky – Panova flétna, niněra ad.).
Určité odlišnosti lze také najít mezi muzikami, které fungují jako doprovod taneční složky, a kapelami, které jsou samostatnými subjekty. Každý tanečník potvrdí, že rozdíl mezi nimi je. Muzikanti, kteří hrávají pravidelně s tanečníky, jsou zvyklí dívat se jim „pod nohy“ a hrát v tempech, při kterých se dají jak společenské, tak zejména lidové tance dobře tančit. Rozhodně se jim nestane to, že horňáckou sedláckou či strážnický danaj podají v tempu valašské točené, či dokonce jako polku…
Velmi rozdílné jsou také cíle, které si sami muzikanti stanovili. Pro každého je totiž důležité něco jiného. Motivací mohou být jak prezentace komerčního charakteru, tak např. podpora a obnova lidových zvyků v obci, jak koncertní činnost s výraznými uměleckými ambicemi, tak hraní sobě a svým blízkým přátelům pro radost, jak doprovázení taneční složky či dětského folklorního souboru, tak spolupráce s nejrůznějšími institucemi (školy, kostely, muzea). Záleží především na věkovém složení muzikantů a také na tom, do jaké míry jde o zábavu (koníčka), či o vedlejší výdělečnou činnost. Pokud bychom se pokusili postihnout celkově prezentaci cimbálových muzik na veřejnosti, pak získáme široké spektrum typů veřejných vystoupení: doprovod taneční složky při různých příležitostech, samostatné koncerty, besedy u cimbálu a další společenské akce (plesy, bály, vernisáže, recepce, autorská čtení, divadelní představení), slavnostní rodinné příležitosti, zvykoslovné aktivity v obci či regionu, folklorní festivaly, vystoupení v masmédiích, firemní a propagační akce, veletrhy, produkce v restauračních zařízeních atd. Každá muzika preferuje jiný způsob práce, každá má svou vlastní cestu.
Je přirozené, že kapely vznikají a zanikají, jejich členové se přelévají z jedné muziky do druhé, rozcházejí se (někdy i ve zlém) a zase se scházejí, podstatné však je, že cimbálových muzik prokazatelně přibývá, a tak je pravděpodobné, že předkládaný katalog bude brzy do určité míry neaktuální. Je však potěšitelné, že v dohledné době bude zpřístupněna internetová verze (www.kr-zlinsky.cz/folklor/), která by měla být pravidelně doplňována a pomohla by dobré prezentaci všech muzik, které nejrůznějším způsobem navazují na folklorní tradice. Doufáme, že tato publikace bude sloužit nejen jako zajímavý propagační materiál Zlínského kraje i samotných muzik. Vzhledem k tomu, že jde o jedno z prvních shrnutí na toto téma, je rovněž pravděpodobné, že edice poskytne důležitý pramenný a studijní materiál pro další bádání, ať už bude sledovat kterýkoliv z možných aspektů dané problematiky.
Lucie Uhlíková
.